Golemův šém

Jindřich Ulrich

Jindřich UlrichUlrichův svět se nedá ošidit

Miniaturistu – malíře a ilustrátora Jindřicha Ulricha (1950) obklopuje v pražském ateliéru svět jeho nesmírně barvitého pohledu, jiskřící spektrum světla kolem nás. Stejně jej na každém kroku provází i brilantní a precizní zahledění do stále se vzdalující historie. Tímto světem je zcela pohlcen a málokomu v řeči a rozmlouvání jej zeširoka i ze štěrbiny otevírá. Trápí jej unifikace mediálního výrazu. I po setkání s ním nesmírně pokorný výtvarník zjišťuje, že jeden autor slova opisuje od druhého.


Sám dává přednost svému výrazu, svým obrazům, pozvánkám do vlastní duše. Ulrich vystudoval užitou grafiku, zvládl řemeslo a objevil vlastní vidění věcí a jevů a pochopitelně i jejich vlastní svit. Záhy se přestěhoval do světa malých, leč precizních obrázků. Vyžadujících nejenom dokonalou výtvarnou dokonalost, ale stejně, jak poznamenal prof. Vít Vlnas na umělcově vernisáži v Clam-Gallasově paláci v červnu 2005, si ve svých pohledech, směřujících přečasto do století osmnáctého „…veřejně činí to, co si historik může dovolit pouze potají.“ A řečník tenkrát výstižně pokračoval: „Totiž krášlí historii, laská se s ní, vyzobává z ní rozinky a slízává šlehačku. Zkrátka si dějiny přetváří – a to v doslovném smyslu – k obrazu svému.“ Malířovou bájnou ikonou je podmanivá česká – evropská historie, slovutní panovníci, jejich královské komnaty a laboratoře s křivulemi i s miskami a hmoždíři, s ranhojičskými instrumenty starobylých lékáren. Tvůrce vstupuje přečasto i do koncertních zámeckých síní a do zahrad s barokní hudbou.


Jindřich Ulrich se stal bytostným apoštolem josefínské doby se svými panovníky i aktéry. „Dalo by se říct, že vlastně žiju v historii. Pro své obrázky beru inspiraci v 18. století, které je mým oblíbeným, idealizuji si císaře Josefa II., prostě mám svůj svět, do kterého si utíkám,“ vyznává Jindřich Ulrich u dvou miniaturních pracovních stolů s paletou barevné hmoty a bezpočtem štětců, které chrání jako oko v hlavě.


Jindřich Ulrich - portrétZjišťuji, že samota je pro něho při tvorbě nutností. „Ta moje tendence miniaturizovat, zmenšovat existuje obecně. Vždyť se podívejte, jak se svět zmenšuje třeba v technice. Ano, tvorba miniatur je vlastně mimo současný svět. Jde o hodně tradiční a konzervativní přístup, který ale dnešní dobu trošku polidšťuje, protože jsou to obrázky, které se skutečně malují štětcem a je na nich něco k vidění a něco k zamyšlení.“


Vrací se však i do dávnější doby, například husitské, do polí orných i válečných. Poznamenává vzrušenou dobu i typickými vojenskými i panovnickými klobouky nebo turbany, hlavami plnými roztodivných představ. Nade vším v nich hrají tóny Mozartovy, tóny Vivaldiho a mnoha dalších, celé České hudební kytice XVIII. století. Velmi věcně a naprosto přesně se dotýká veškeré Jindřichovy tvorby jeho žena Marie Hakenová: „Jindřich v jednom obrázku rozškatulkuje spoustu prvků do mozaiky. Navíc vychází z naprosto konkrétních věcí, nemaluje žádné vzdušné zámky. Připomíná mi tím, že je potřeba neustále stát pevnýma nohama na pevné zemi.“

Přesto celé výtvarné dílo Jindřicha Ulricha je pohádkovým světem a rozsáhlou bájí a snem zároveň.

Zdeněk Hrabica
Foto autor a výtvarníkův archiv
(psáno pro časopis CZECH TOP 100 FORUM Léto 2013)

Odkaz na výtvarníkovu galerii na FLICKR.com